Jdi na obsah Jdi na menu
 


VLKODLACI

 

"Vzduch čpí pachem hlíny a kapradí. Poslední světýlka z domků na okraji vsi poblikávají jako světlušky a pak se ztrácejí za hradbou lískových keřů, statných dubů a trsů lesního podrostu. Pod nohama je cítit měkké tlející listí a vlhký mech. Mnohem příjemnější než dřevěné podlahy a kamenné dlaždice. Ozývá se zurčení nedalekého potůčku a korunou lesních velikánů probleskuje bledé světlo měsíce. Je tak velký, jako by chtěl zavalit celý les, vesnici, celou zem. Rozbrázděné oči na jeho povrchu se šklebí na zbloudilce a jeho marné snaze prodírat se hustým lesním podrostem. Než to přijde… Ten toužebně očekávaný okamžik, kdy se prsty zatnou do poddajné zeminy a celé tělo se zkroutí v neovladatelné křeči. A pak uvolnění…
Bratři, jsem tu mezi vámi!"

Snad tato ukázka alespoň částečně naladila vaše myšlenky. Vlkodlaci jsou stvoření noci, takže si raději zhasněte nebo zatemněte okna:o) Díky mnoha filmům a hrám, zabývajících se tímto fenoménem, už veřejnost o vlkodlacích ví mnohé. Hůře jsou na tom už jen nebozí upíři, jejichž mystika byla širokým zájmem veřejnosti odrána až na kost. Nu, nedá se nic dělat, snad v tomto článku najdete něco nového, ale nečekejte nic určitého, jen náznaky a snahu o co nejširší pohled na vlkodlaky.
Všichni víte, co je vlkodlak zač. Nebo tedy, filmy a hry vám ukazují vlkodlaky tak, jak si je sami představují. Převládá tedy nyní obraz vlkodlaka jako ochránce zájmů Země, bojovníka s vampíry, jako středověké zlo, které bylo spolu s vlky zdánlivě vymýceno. Můžeme se jen domnívat, ale něco jako vlkodlak zřejmě existovalo i velmi, velmi dávno, v časech rané lidské historie…

Pokud by se vám podařilo se někdy dostat do nějaké francouzské či španělské jeskyně s paleolitickými malbami, mohli byste mezi stády bizonů, koní a mamutů vzácně zahlédnout lidské postavy. Oproti těm zvířecím je jich opravdu málo, ale těch pár stojí za to. Z toho malého množství existuje i několik zobrazujících zvláštní jev. Jsou to lidské postavičky se zvířecí hlavou, nejčastěji lví či medvědí. Často je však těžké poznat o jaké zvíře může jít. Klidně může být vlčí, v té době byli vlci rozšířeni po celé Evropě. O čem to ale svědčí? Mohou to být postavičky čarodějů, šamanů, kteří si nasazují zvířecí hlavy za nějakým účelem - zřejmě, aby budili dojem zvířete, aby převzali některé jeho schopnosti. Jde o to myslet si, že jste to či ono zvíře. Jde o částečnou lykantropii? Snad minimálně psychickou. A nebo zobrazují skutečné lykantropy (nebo jiné "dlaky")? Tehdejší kulturní zázemí by jejich vznik mohlo zapříčinit mnohem snadněji než v pozdějších dobách. Mohl by tomu nasvědčovat i kanibalismus, jenž byl na mnoha lokalitách doložen.

Bojovné národy záviděly vlkům jejich sílu a obratnost. Není pak divu, že se snažili vlkům nějak připodobnit i vzhledem - vlčími kůžemi, čapkami, drápy. Někteří galští vojáci si připevňovali na přilbu vlčí hlavy symbolizující sílu a mužnost. Píseň o Nibelunzích vypravuje, že germánští bojovníci si opékali vlčí maso a pojídali je, aby si tak osvojili vlastnosti zvířete. Ve skandinávské mytologii, která klade velký důraz na bojové hodnoty, mají vlci důležité místo - vzpomeňte na ohromného Fenrira, který měl v poslední bitvě bohů zahubit samotného Ódina. Svědčí to o lidském okouzlení vlky, ale zároveň i o strachu, který vlci v lidech vždy vzbuzovali.
Víra ve vlkodlaky byla podle mně vyústěním všech strachů a tužeb. A nebo skutečných zážitků… Samotné anglické slovo werewolf vzniklo ze starosasštiny, kde wer označoval muže a wolf vlka. Byl to tedy tehdy werwolf, neboli dnes wolfman. Vlkodlaci byli dle všeho hojně rozšířeni i ve slovanských národech. Jejich pojmenování vzniklo spojením vlka a původního slovanského výrazu dlaka - kůže se srstí.
Slované měli mnohé bohy, nicméně pro nás je důležitý především Chors (jinak také Chrs, Chers, Churs nebo Chros), jak jej nazývají nejstarší rukopisy. Byl to bůh zobrazovaný jako člověk s vlčí hlavou (oblíbený slovanský znak, kupříkladu bůh Veles měl zase hlavu býčí). Tak jako byl Dažbog bohem slunce, byl Chors bohem měsíce (!). Není nám znám jeho vztah k hlavním božstvům, nicméně zřejmě byl bohem dobrým (i když je to někdy těžké posoudit). Nejobsáhlejší zmínku o Chorsovi nám poskytuje Slovo o pluku Igorově, kde se praví, že kníže Všeslav za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutorokaně ještě před kuropěním a zkřížil tak cestu "velikému Chorsovi". Kníže se měnil ve vlkodlaka, který se objevoval právě jen za měsíčního svitu. V představách dávných Slovanů pak zřejmě byl Chors jako mocné božstvo měsíce, které má vlčí hlavu a vládne armádám vlkodlaků. A právě kvůli spojení s Chorsem je těžké o vlkodlacích říci, zda byli "dobrými" či "špatnými".
Podle našich předků narození vlkodlaka provázejí neobvyklé okolnosti - novorozenec přichází na svět nohama napřed nebo s proraženými zuby. Lidé se mohli ve vlkodlaky proměňovat spontánně nebo pomocí nějakého nadpřirozeného prostředku - třeba kouzelného opasku z vlčí kůže nebo celou vlčí kůží přehozenou přes záda, někdy byly použity kouzelné masti (je pravděpodobné, že také s přísadami z vlčího těla). Tyto schopnosti byly vlastní především slovanským čarodějům - volchvům, kteří, zdá se, měli dost zkušeností s šamanismem. Zvláštní je, že vlkodlaky bývala i knížata, jak se můžeme dočíst v již zmíněném Slově o pluku Igorově o knížeti Všeslavovi. Podle pozdní tradice se ve vlka proměňoval i mladší syn bulharského cara Symeona Bojan. Ve vlka se měnil i hrdina srbských epických písní Drak ohnivý vlk, jehož původ je někdy hledán ve slovanských mýtech. Víra ve vlkodlaky byla u Slovanů tak silná, že slovanský výraz převzali i jejich sousedé - Řekové, Rumuni (varkolak), Albánci, Turci (vurkolak).

Ani Řecku se vlkodlaci nevyhnuli, vždyť jak asi vzniklo slovo lykantrop (lykos = vlk, anthropos = člověk)? Zdá se totiž, že slovanská víra ve vlkodlaky se právě zd

e prolínala se starší tradicí, která je zachycena již v antických textech (Petronius). Vlk je zde však zobrazován jako démon, nepřítel lidstva a jasný "záporňák". Často je tu považovali za upíry ve vlčí podobě. Dlouho přežívala pověra, že bojiště jsou po boji poseta mnoha upíry ve vlkodlačí podobě, kteří zde sají prýštící krev umírajícím vojákům.
Asi nejznámějším řeckým vlkodlačím mýtem je příběh o Lýkáónovi. Byl králem Arkádie a žil se svým dvorem v naprosté bezbožnosti a zvrácenostech. Na jedné hostině podal bohu Diovi, kterého nepoznal, pokrm z dětských končetin. Zeus to však prohlédl, na Lýkáóna se rozhněval - proměnil ho ve vlka a celé jeho království rozprášil.
O vlčích proměnách hovoří i další legenda. V Řecku žila krásná princezna Théofané, která měla mnoho nápadníků. Zamiloval se do ní však bůh moří Poseidon a protože byl žárlivý, unesl princeznu na svůj ostrov. Její nápadníci se však rozhodli, že něco musí podniknout. Vypluli proto na moře, až dorazili k Poseidónově ostrovu. Na něm ale nebylo zhola nic, pouze ovce. Nápadníci po marném pátrání několik ovcí zabili a počali stahovat z kůže, aby si je opekli. Když to však spatřil Poseidón, proměněný v berana, rozzuřil se a za jejich opovážlivost všechny nápadníky proměnil ve vlky. Ty ovce totiž nebyly ovcemi, nýbrž lidmi, které Poseidón proměnil, aby tak svůj ostrov zamaskoval.

Středověk se dá vykládat jako metla vlkodlaků (a dalších pohanských démonů), zároveň je to však také období, ze kterého nám zbylo nejvíce pramenů o těchto netvorech. Křesťanská církev se ve své snaze vymýtit v Evropě pohanské kulty pustila do nesmiřitelného boje se všemi démony, pohanskými svátky a samozřejmě samotnými pohany, pokud nepřestoupili na křesťanství. Jak skončili neposední pohané víme (+), jak se nám pozměnily pohanské svátky víme taky (Vánoce, Velikonoce, rovnodennosti, apod.). S vlkodlaky, upíry, divoženkami a dalšími si církev také poradila vcelku elegantně. Všechny tyto bytosti se rázem staly jedněmi z mnoha podob ďábla, Satana, který se tak skrze ně konečně probouzí k životu. Dá se tedy říci, že pohanské kulty nemalou měrou přispěly k formování podoby, jakou má křesťanství dnes. Co se týče vlkodlaků, na jejich existenci (nebo jak to doopravdy je:o) doplatili především vlci. Pravdou sice je, že během četných válek se vlci často přemnožovali a ztráty na dobytku pak byly velké, nicméně… Dalším faktorem, který vlky definitivně vyhnal z Evropy, byla církev, která jim v souladu s vlkodlačím mýtem přisoudila nesmazatelnou nálepku ďáblových nástrojů.

Na druhou stranu, právě ze středověku se nám dochovalo množství "šťavnatých" dogmat týkajících se vlkodlaků. Jednalo se o pověry z pohanských dob doplněné o množství nových "skutečností". Vlkodlakem se tak stával člověk, který byl jiným vlkod

lakem pokousán, snědl vlčí maso (zajímavé v kontextu s výše zmíněnými germánskými bojovníky), dokonce bylo nebezpečné sníst maso z jiného, vlkem zabitého zvířete. Dále se začal proměňovat, pokud se napil ze stejného poháru jako vlkodlak v lidské podobě nebo z vody, ze které pijí vlci (dost nebezpečné bylo pít vodu z otisku vlčí tlapy). A konečně jasným předurčením bylo jíst lidské maso - to navozuje myšlenku, že tak snad vznikli první vlkodlaci na samém úsvitu lidských dějin. Jenže vlkodlakem se mohl stát člověk i úmyslně a to za pomocí jiných, zajímavých metod. Mezi ně se počítalo již zmíněné potírání kouzelnou mastí a přehazování vlčí kůže, to vše provedeno za úplňku na nějaké křižovatce cest (nebo na jiném mystickém místě). Dosáhnout toho šlo snad i jinými tajnými rituály. Takoví lidé byli většinou považování za kouzelníky a čaroděje. Nepochybuji o tom, že pověry o takových vlkodlacích poslaly na hranice spoustu bylinkářek, lidí podivných a osamělých, kteří trávili většinu času na okraji lidské civilizace, nejčastěji v lese.

Někdy se také vlkodlaky stávali lidé v důsledku uhranutí či uřknutí. Tím se zabývali právě čarodějové a čarodějnice. V Portugalsku se to stávalo sedmým synům (ale nesměli být přerušeni dcerou, což už samo o sobě je obtížným kouskem). Existovaly také tzv. prokleté rody, kde se stávali vlkodlaky všichni. Jako karmickou tezi lze považovat myšlenku, že vlkodlakem se stával člověk, který byl zlý, krutý nebo spáchal hrozný zločin.
Z těchto dob také pochází řada "ověřených" indicií, podle kterých lze vlkodlaka v lidské podobě rozpoznat. Neklamnou známkou jsou vystrčené zuby nebo dlouhé tesáky (zde středověký člověk jistě pociťoval jisté dilema, zda se spíše neohlédnout po nějakém česneku, kolíku a palici), dále zašpičatělé uši, srostlé obočí nebo příliš zarostlý obličej. Chlupaté dlaně už člověka většinou přímo odsuzovaly, stejně tak dlouhé zakroucené nehty. A konečně, poblíž takového vlkodlaka většinou zvířata nervózněla a zvláště psi byli k neudržení.
I když způsobů, jak se stát vlkodlakem, je mnoho, návodů, jak se vyléčit, už tolik není. V Portugalsku pomohlo, aby šel postižený na křižovatku a plazil se po zemi. Ve Finsku úplně stačilo, aby jej v jeho vlčí podobě poznali jeho blízcí a oslovili ho křestním jménem. Litevští vlkodlaci se svého prokletí zbavovali tak, že jej jednoduše předali dál a to tak, že dali někomu napít ze svého poháru a řekli: "Na zdraví!". Pokud to člověk přijal a odpověděl: "Děkuji", stal s vlkodlakem on (zde se ukazuje, že za slušnost se platí). Pokud se stal vlkodlakem člověk kvůli svému zločinu, bylo možné ho vysvobodit tak, že ho donutili k přiznání svých zločinů a musel být poraněn stříbrnou kulkou.
Jak vlkodlaka zabít, to je věc, kterou ve středověku znal snad každý. Bylo třeba posvěcené nebo stříbrné zbraně. Když pak netvor padl, bylo nutné uříznout mu pro jistotu hlavu, případně vyjmout srdce a spálit. Popel se házel do řeky. Na zahnání vlkodlaka ale stačily magické rituály a zaříkávání nebo známý vlčí mor - vlkodlak neútočil na ty, kteří ho nosily na krku nebo ho měli pověšený nade dveřmi svého domu. Pokud někdo sebral vlkodlakovi šaty, které zanechal na místě proměny ve vlka, nemohl se proměnit zpět na člověka.

Vlkodlaci v mnoha oblastech přežili středověk, ale do dneška zvěsti o nich dost utichly. Jestlipak to nebude tím, že už nemáme žádné vlky? Možná. Možná to je ale dost dobře i tím, že dnes už víme o několika "skutečných" případech vlkodlaků, kteří ovšem nejsou vlkodlaky tak jak je vidí mnozí z nás - tedy jako lidi proměňující se ve vlky.
První z těchto skutečností je choroba zvaná porfýrie. Její příčinou jsou poruchy v DNA, které se snadno v rodině dědí. Stává se tak chorobou do značné míry geograficky zatíženou, vyskytující se zvláště v hlubokých horských údolích, kde jsou komunity lidí izolované od ostatních (časté případy ze Švýcarska, Švédska, Norska, apod.). Zaznamenán je však i případ jedné rodiny v Bretani. A co třeba hluboké lesy Transylvánie… Lidé poznamenaní touto chorobou trpí na okraji společnosti jako netvoři, nevycházejí ven, jsou považování za vlkodlaky nebo upíry. Chybný gen jim deformuje kosti a tkáně, jejich kůže získává hnědý odstín, stejně tak jejich zuby a nehty. Jsou velice citliví na denní světlo. V některých případech se objevuje nadměrné ochlupení po celém těle, obličej nevyjímaje. Tyto deformace pak souvisí s dalšími psychopatologickými jevy, jako je hysterie, deliria, deprese a další poruchy. Těžko se pak divit, že byli považováni za netvory, když tak vlastně vypadají…

Autismus možná také může za značnou část vlkodlaků. Děti postižené touto psychickou chorobou se chovají jako zvířata - chodí nejraději po čtyřech, budují si z různých věcí jakási doupata, nemluví, pouze skučí a vrčí. Říká je jim příznačně "vlčí děti". Známé jsou také případy dětí, které skutečně strávily podstatnou část života s vlky, také s již nedokázaly zařadit zpět do lidské společnosti. Podobné případy byly dříve zřejmě prohlášeny za posedlost ďáblem a oběti byly uvrženy v lepším případě na doživotí do žaláře.

I přes tyto výjimky, je možné, aby něco podobného jako vlkodlak existovalo? Že by snad platilo přísloví, že na každém šprochu pravdy trochu? A pokud dříve ano, je možné, aby přežili do dneška? Snad odešli spolu s vílami, vodníky, draky a dalšími duchy pryč. Nebo čekají na další šanci…

Upíři...

DUŠEVNÍ PROKLETÍ!!!

Lidství... co je to vlastně pro Upíra? Co to znamená pro bytost takřka nesmrtelnou a nesmírně mocnou? Každý vám odpoví že nic. Avšak pouze schovává bolestnou pravdu.

Lidství nebo lidskost hrají v životě Upíra nesmírnou roli. Ačkoli si to neuvědomuje, podléhá těmto vlastnostem více než by si byl kdy ochoten připustit.

Když se se zrodí nový Upír, není jako lidské mládě. Je to člověk jemuž byl dán ohromný dar. Dar moci a nesmrtelnosti, lépe řečeno dlouhověkosti... Nový upír zůstává tím samým člověkem jako předtím, pouze cosi uvnitř se pomalu začíná měnit, cosi uvnitř pomalu odumírá. Nejčastěji tato změna začíná při prvním krmení, lovu. Hladové Upíří mládě, prázdné a šílené poprvé zabíjí. Zabíjí cokoli co je v dosahu, ať je to krysa, bezdomovec nebo vlastní žena. Touha po krvi je silnější. Nasytí se a upadne do spánku. Poté ale přijde ráno, kdy se probudí v kaluži krve, objímajíc milovanou bytost nebo mršinu zvířete a poprvé okusí temnou stranu své nově nabyté moci. Pokud je Upírovým cílem nějaká milovaná osoba nebo přítel, promění se často jeho žal ve vztek a další vraždění. Upír je polapen. Zdrcen svými činy, odmítá svou identitu a bezhlavě se pouští do nebezpečenství. Obviňuje celý okolní svět. Jak ostatní smrtelníky, tak i svého "Otce". Ale především obviňuje sebe. Podaří-li se mu přežít první týden, poprvé navazuje styky s okolní upíří komunitou. Není li v okolí žádná, netuší nic o své podstatě, běsní a je lapen a zabit nebo se sám zabije aby ochránil své okolí. Mocní Upíři často žertem tvoří mladé a sledují jejich strmý a hrůzný zánik. V hloubi duše však vidí sami sebe...

Poté co se mladý upír dostane mezi ostatní, jeho nenasytnost a touha jsou mu vysvětleny. Zapojí se do normálního života a přijme návyky krmení. Užívá si svou moc a odlišnost od lidí. Když v tom mu osud uštědří další ránu. Stane se tak po několika desítkách let. Upír nestárne jako ostatní ale i přesto se snaží stýkat nebo sledovat svou původní lidskou rodinu. Ovšem jeho rodina stárne. Rodiče umírají, milá zdrcená ztrátou bere si jiného, děti rostou a umírají, jejich děti také, rod zaniká. To vše Upír sleduje bez jakékoli možnosti pomoci. Protože pomůže-li, vystavuje se nebezpečí odhalení a rychlé smrti.

Stále si však udržuje lidskou morálku. Tedy se alespoň snaží. Těžce nese zabíjení lidí pro potravu, vraždám se vyhýbá, vysává napůl. Někteří Upíři se dokonce živí jen zvířecí krví. Avšak přijde den kdy Upír své zásady poruší. Stane se tak po roce nebo po pěti staletích, avšak stane se tak. Maktub. Nejprve hořce lituje svého činu, ale zhřeší znovu. A znovu. Postupně ospravedlní občasné zabití jako vykonání potřeby nad nižšími lidmi. Nad podřazenou rasou. Zabíjí stále častěji a zuřivěji. zabíjení se mu stane přirozeností. Někdy se stává že takovýto Upír stále dodržuje svůj kodex cti, bývá to však výjimka. Upír se propadá do kolotoče politiky, džihádu a krmení. Uspokojuje svou potřebu stále častěji a naléhavěji. Lidé jsou již pouhými figurkami v jeho hře. Znamenají čísla a fakta. Počítá s nimi jako s vojskem na papíře. " Kolik si mohu dovolit nechat padnout v této bitvě...? " Manipuluje s rodinami, městy a národy aby zvýhodnil své postavení a svou moc. Řím proti Kartágu, Athény proti Spartě, Španělé proti Angličanům... Vše je jen hra. Takovýto upír je již velmi stár ( věk mezi 500 a 1200 léty) a jakékoli lidství mizí. Zůstávají jen zvyky a potěšení. Moc. Touha.

Následuje dlouhá a krutá smrt. Finální smrt nesmrtelné bytosti. Pomalu degeneruje, stále více spoléhá na svůj zvířecí instinkt. je nebezpečný, bestiální, na vrcholu. Avšak prohrává válku se svou duší. Je pohlcen zuřivostí a bestiálností a musí být usmrcen...

Někdy však smrt přijde náhle. Stává se tak pokud Upír uvěří v návrat ke starým tradicím, ve své vlastní lidství. Na krátkou dobu se mu podaří žít a nebýt zvířetem, chovat se jako člověk. Avšak tím nesílí. Pouze oslabuje svou mysl a náhle se cosi mnění a je pozřen svými vlastními instinkty. Takovýto Upír je pro společnost krajně nebezpečný, protože změna přijde náhle a je o to zuřivější. Upír bývá usmrcen.

Prokletí porazilo Upíra.



Existují však záznamy o jedincích kteří vydrželi po tisíce let a nejeví známky degenerace. Říká se že došli do stádia Golcondy, kdy Upír nalézá vnitřní mír a uspokojení. Nevím zda se jedná o fakta nebo mýty, snad je v tom má naděje... ne nesmím už věřit ... jsem proklet ...
* Zde písmo náhle končí a zbytek knihy je nepopsán*

NECRONOMICOM!!!

V rozsáhlém díle Howarda Philips Lowecrafta se několikrát vzpomíná
legendární bestiář nazvaný NECRONOMICON jedna z nejtajnějších
a nejděsivějších čarodějnických knih. Dochovala se už jen
ve fragmentech a je ukrývána na neznámém místě. Necronomicon
se stal modlou a tajným snem nejen černých mágů, okultistů a
archeologů, ale i všech mocných lidí tohoto světa. Všichni se
snaží Necronomicon nalézt. Kniha se stala doslova noční můrou
a neukojitelnou touhou ji nalézt jsou posedlí všichni, kdo jen
z části tuší, co kniha ve svém sdělení ukrývá. Její stáří je
přibližně 2000 let a kdo by ji nalezl, mohl by se stát pánem
planety. Získal by neomezenou moc, všechny klíče a odpovědi k
otázkám podstaty života a smrti, kosmického i astrálního řádu
a tajemství světa i veškerého bytí. Jedním z mnoha, kdo po knize
pátrali byl i Adolf Hitler a jeho okultní společnost Thule.
Existují domněnky, že se mu skutečně podařilo Necronomicon
nalézt, a to již v třicátých letech. Jakousi příčinou , chybou
či neobratným zacházením se evokované síly obrátily po letech
proti němu. Zapříčinily vzestup i pád Třetí říše a přivedly do
katastrofy téměř celý svět.

Podle dostupných pramenů obsahuje Necronomicon návody k černomagickým
operacím, které jsou poměrně snadno proveditelné. Jiné jeho části
popisují události z hlubin dávnověku, ale především podoby příšerných
tvorů z útrob moře, vzduchu i země. Podoby bytostí jiné rasy, které
číhají stovky let na příležitost urvat vládu nad světem a stát se pány
tvorstva.

Necronomicon je velice nebezpečná a zhoubná kniha. Jejím autorem je
legendární šílenec Andul alhazred, který žil okolo roku 730 našeho
letopočtu v Jemenu. Jeho život je zastřen mlhou nejasností a záhad.
Jisté však zůstává, že putoval krajem Babylonu až k tajemným chrámům
v Memphisu. Zde slavil své rituály, zaobíral se černou magií a nekromancií.
Zde též objevil i stopy a tajemstvý prastaré rasy - mnohem starší než
lidstvo samo.

Podle výpovědí očitých svědků zemřel za zvláštních okolností v ulicích
města Sannah roku 738 - byl za bílého dne roztrhán na kusy
neviditelnými pařáty..

VLAD DRÁCULA!!!

Byl to on, kdo vdechl život hraběti Temnot, byl to on, kdo mu dal svojí tvář. Byl to on, kdo žil jako vampír a byl to Bela Lugosi, který propadl své roli tak, že se nechal pohřbít v červeném plášti hraběte Draculy. Otázka je, jestli opravdu propadl, nebo byl on sám vládce vlků a stínů.. Je mnoho dohadů okolo jeho postavy, je mnoho věcí mezi Nebem a Zemí. Jedno je však jisté. Žádný filmový upír už nikdy nedosáhl jeho kvalit. Nikdo už nebyl lepším Vládcem než Bela Lugosi. Nikdy už nebudou asi zveřejněna všechna fakta o životě tohoto černokněžníka. Přesto však pojďme a pokusme se sesbírat pár střípků, pojďme neuměle rozmotávat nitky starého příběhu. Bela Lugosi byl snad maďarský herec, který přeplul oceán, aby dobyl Ameriku. To by nebylo nic zvláštního, kdyby neexistovalo tolik náhod a tajemna okolo jeho postavy. Bela nikdy neměl velkých přátel, kteří by mohli vypovídat o jeho životě. Jeho pohled byl uhrančivý až živočišně krutý. Lidé se ho báli. Jeho přítel byl Boris Karloff a nebyl to nikdo jiný, než představitel dalšího monstra té doby - Frankensteina. Měli k sobě velice blízko a jejich přátelství ukončila až Belova smrt. Další člověk, který se dostal do těsné blízkosti imaginárního Draculy byla jeho láska - Bridget Brightonová, která byla zavražděna za podivných okolností a její smrt nebyla nikdy vysvětlena. Byla nalezena z rozervaným hrdlem. Vraťme se ale k samotnému Belovi. Zemí, kde se Bela 22.10.1882 narodil, je sama čarokrásná Transylvanie. Ve Státech se objeví zčista jasna v roce 1922. Je zajímavé, že přestože vystupoval jako herec v Evropě, není tam moc známý a tam vystupuje pod jménem Olt. Jméno Lugosi si osvojuje až v Zemi neomezených možností a na prknech, které znamenají svět dostává svou klíčovou roli ve hře Vlčí mák. Mnoho režisérů se snaží získat svolení vdovy po B. Stockerovi na adaptaci románu Dracula pro divadlo. Stará lady nemá zájem až do té doby, než jí navštíví sám Bela Lugosi. Nikdo neví, co se mezi nimi odehrálo, ale rozhodující bylo, že Bela vyšel se smlouvou v kapse a tak premiéra hry Dracula probíhá v roce 1927. Lugosi v nové roli je nepřekonatelný a jeho herecký výkon strhává obecenstvo. Úspěch je tak gigantický, že další milník v jeho kariéře na sebe nedá dlouho čekat - přichází první filmová verze tohoto románu a nikdo nemohl lépe ztvárnit hlavní postavu něž Bela Lugosi. Mnoho žen uhranul a mnoho žen chce spočinout v náručí samotného vládce Temnot. Bela však žije podivínský život a ke své osobě příliš mnoho lidí nepouští. Pár žen, které se dostaly do jeho přítomnosti, je však šokováno a mluví o zvrácenosti a sadistické zrůdě. Bela se pokouší svého filmového hrdinu prosadit i do reálného života, vždyť přece On je Dracula a Dracula je On. V roce 1931 je na stříbrném filmovém plátně promítán Browningův Dracula (tento film je v součastnosti k dostání v našich videopůjčovnách) a jeho úspěch je nesporný. Je nádherné jen pozorovat souhru grimas, výrazů tváře, uhrančivý pohled Bely a běhá vám mráz po zádech - teda pokud jste naladěni na stejnou frekvenci jako já. Ač hvězda, přesto není Bela v slavném Hollywoodu oblíben. Je málo lidí, kteří se cítí s ním o samotě nenuceně, uvolněně. Jeho filmová postava je příliš reálná a aura tajemna a strachu ho obestírá. Bela natáčí další filmy, kde povětšinou hraje upíry a monstra. Nikdy už nepřekročil tento stín a myslím, že ani překročit nechtěl. Dochovaly se různé písemnosti a dokumenty z té doby, které vypovídají o různých skandálech nebo lépe příhodách, které se okolo Bely staly. Mnoho lidí si v jeho přítomnosti a v jeho divokém pohledu položilo otázku: Buď je šílený, NEBO TOHLE JE OPRAVDU DRACULA. Na všechny premiéry chodí Bela s přítelem Karloffem, až do své smrti. Sedí sami spolu v šeru lóže. Po jeho smrti Karloff chodí již na premiéry svých filmů sám, sám sedí v loži a na sedačce vedle něj je bílá orchidej místo Bely Lugosiho. Na květinu Boris nikdy nezapomenul. Mezi těmito muži je něco tajemného, Bela je o pár let starší než Boris. Oba přišli od nikud a oba se stali hvězdami plátna hororových monster. Je znám příběh jednoho pracovníka divadla, který se náhodou a zcela sám ocitl v divadle na zkoušce, kde byl jen Bela a Boris, dlouho si nechával tajemství pro sebe, jelikož by ho měli lidé za šílence, ale líčí, že když oba vyběhli na jeviště, stáli tam místo nich dva plazi..monstra z jiného světa. Vím, dnes tato historka vzbuzuje úsměv a vysvětlení je na místě, únava, přepracovanost. Ale jsou věci mezi Nebem a Zemí. Další tajemství mezi oběma muži byla jejich korespondence, z které lze vyčíst, že oba byli šílení, nebo propadli svým rolím, nebo nebyli z tohoto světa. V dopisech se oba baví o dlouhém věku, který trvá již pár století, mluví o nádherné rozkoši z tryskající krve. Po záhadné smrti Bridget si Bela bere za manželku Hope Linningerovou, která je o pár desítek let mladší. Hopy je velikou fanynkou Draculy. Většinou jejich sňatek vzbuzuje údiv a manželství neklape. Hopy sama je rozčarovaná soukromým životem svého manžela. Začíná se ho i bát. Bela se také netají, že stále miluje Bridged. Často je přistižen jak za dlouhých nocí stojí před obrazem dámy svého srdce. Bela o sobě tvrdí, že již nespal několik let a tak se dostává do závislosti na lécích. Láska Hopy k Belovi se mění na nenávist a strach. 16.8.1956 přichází konec smrtelné etapy tohoto vampa, ale je to jeho opravdový konec??! Bela umírá v domě, kterému se říkalo Draculův hrad, v domě, na který se nikdy nenašel kupec, v době, který už jako ruiny zničilo tornádo. Ve smrtelné agónii volá Borise, každý však ví, že Boris je v Anglii. Bela však nechce umřít, aniž by ještě nespatřil Borrise. Jaký byl šok Hopy, když zazvonil zvonek a za dveřmi stál ..Boris Karloff, přijel, ale přijel pozdě. Je dokázané, že nikdy nikdo nepodal do Anglie zpávu, která by Borisovi oznamovala Belovu přicházející smrt, přesto o ní věděl. Přijel nečekaně, utekl od roztočeného filmu, něco ho hnalo do Států.. co to bylo ??? Boris chce všechny deníky, dopisy. A Boris drží u Bely čestnou stráž až do rána. Co probíhá v temné noci mezi nebožtíkem a jeho přítelem??? Je známá i poslední historka z pohřbu Bely. Pár lidí našlo odvahu pohlédnout do rakve a z hrůzou oněměli. Jeden z nich i zvracel. Nikdy na to nezapomenu říká tento muž. Bela v rakvi omládl, zhoustly a z tmavly mu vlasy, kůže se napnula a vypadal jako o pár desítek mladší. Cítili jste, jak se dívá očima přímo na vás. Hrob Bely Lugosiho se stal poutním místem všech lidí, kteří se zabývají vampirismem, záhrobím. Nejeden fanatik se pokoušel vykopat jeho rakev. Z tohoto důvodů byla za asistence policie a státu v 80.tých letech rakev Bely zalita vrstvou betonu a tak se stala na věky věků nedobytnou. Na hřbitově Holly Cross dochází k záhadným jevům, od úmrtím, krádeže kříže z pomníku Bely až po očité svědky, kteří viděli Belu Lugosiho procházet se po hřbitově. Bela Lugosi natočil přes 100 filmů, kde ponejvíce hrál upíry, démony a vlkodlaky...

 

 

 

 

Loch Ness

Jezero Loch Ness se nachází na severu Skotska. Je dlouhé necelých 40 km, 1,5 km široké, hloubka je kolem 300 m. Nad jeho temnými a zakalenými vodami se střídají mlha a těžké mraky, počasí je tu extrémně proměnlivé a voda má po většinu roku teplotu kolem jednoho stupně nad nulou. To není prostředí vhodné pro mnoho živočichů, natož pro člověka, který by se rozhodl dnem a nocí zkoumat tuto vodní masu. Jedny z prvních zpráv o Nessie sahají až do roku 565 n.l. Poprvé byla Nessie vyfotografována v roce 1933 Hughem Grayem. Tato dosti nejasná fotografie byla později označena za podvrh. Šlo prý o fotografii labradorského psa.

Tato fotografie však vyvolala celosvětovou senzaci a díky vyprávění očitých svědků dostala Nessie dnes už tak typický popis. Základem je malá hlava na dlouhém krku, trup se dvěma hrby a ocas táhnoucí se za Nesii. Nessie za sebou údajně zanechává na vodní hladině brázdu ve tvaru písmena V a to za veliké rychlosti. Je minimálně 13 m dlouhá. S krkem o délce kolem 3 m se značně podobá vyhynulému pravěkému ještěru.
Nessiteras rhombopteryx je její vědecké označení, které jí dal Sir Peter Scott.

V roce 1933 byla Nessie také poprvé zachycena kamerou Malcoma Irvina a po druhé o 3 roky později. Nejslavnější záběry Nessie pořídil Tim Dinsdale v roce 1960, po přezkoumání byli prohlášeny za autentické. Tento film vyvolal novou loveckou horečku na Nessie. Při této horečce byl v roce 1966 zaznamenán i první kontakt sonarem i když ne s příliš jednoznačným výsledkem. V roce 1982 zkoumalo jezero sonarem 1500 hodin 150 odborníku. Zaznamenali 40 kontaktu ukazujících na tvory velkých rozměrů.
V roce 1987 se pak uskutečnila obří operace Deep Scan, která měla definitivně celý problém rozřešit. Motorové čluny vyzbrojené sonary se seřadily tak, aby jim nemohlo nic uniknout, a dva dny jezero pročesávaly. Výsledek? Velmi přesná mapa dna jezera a tři kontakty, podle nichž se u dna pohybovali tvorové větší než žralok a menší než velryba. Opakovaná měření je ale nezaznamenala. Tvorové jako by se rozplynuli a odpověď na otázku, zda Nessie existuje a co je, zůstala viset nad jezerem.
Výsledkem byla jen zpráva, která nedokazuje, ale ani nevyvrací možnost pobytu Nessie v jezeře Loch Ness, neboť bylo zjištěno, že v jezeře je řada proláklin a okolní skaliska jsou poseta tunely, které voda po staletí vymlela v podvodní jeskyně. A vzhledem k dávnému propojení jezera s mořem by mohla být Nessie chycený ještěr z dávných časů jak tvrdí někteří zoologové.

V roce 1934 byla však Nessie spatřena mimo vodu a to studentem medicíny Arthurem Grantem při půlnoční jízdě na motorce. Což nahrálo lidem dosud jen spekulujícim s myšlenkou, že Nessie občas vylézá z vody ven. V únoru v roce 1960 zahlédl pak Torquil Macleod dalekohledem velkého tvora jak leží po celých 9 minut na břehu jezera. Což byl poslední uveřejněný případ kdy byla Nessie viděna na souši.

Asi největší senzaci spůsobili fotografie amerického vědce Roberta Rinese z roku 1972. Získal speciální člun se sonarem a barevnou kamerou, kterou spouštěl pod vodní hladinu. Kamera byla se sonarem synchronizovaná, spustila vždy v okamžiku, když sonar pod hladinou zaznamenal pohybující se těleso. Díky tomu se podařilo pořídit fotografie, které jsou podle mého názoru dodnes tím nejprůkaznějším svědectvím o tom, že nějaký velký živočich v jezeře skutečně žije.
Jde o známé fotografie dvou kosočtvercových ploutví. Fotoaparáty umístěné pod hladinou zachytily část těla s kosočtvercovou ploutví, jejichž délka byla později odhadnuta na 3 metry. Z obou záběrů je patrno, že se ploutve hýbaly a jsou zaznamenány z několika úhlů! Těsně předtím, než sonar zaznamenal velké pohybující se těleso a kamera pořídila zmíněné fotografie, z hladiny jezera začali prý, podle Rinese, vyskakovat lososi. Bylo vidět, že před něčím ve strachu prchají. Chvíli poté sonar zaznamenal obrovské těleso pod vodou, krátce na to i druhé, pak kamera spustila a pořídila uvedený záznam. Zdá se tedy, že mohlo jít dokonce o dva živočichy, kteří plavali společně. Aby vyloučil případné pozdější nařčení z podvrhu, měl s sebou Rines na palubě člunu nezávislé kontrolory. Všechny exponované filmy byly okamžitě po vyjmutí z kamery zapečetěny a odeslány k vyvolání do Inverness. O podvod tedy naprosto prokazatelně jít nemůže.
Na základě Rinesových snímků potom anglický zoolog sir Peter Scott, syn známého dobyvatele jižního pólu Roberta Falcona Scotta, popsal zvíře z jezera Ness pod vědeckým jménem Nessiteras rhombopteryx.

V roce 1975 se Robert Rines k jezeru Ness vrátil znovu, opět tam fotografoval a znovu se mu podařilo zachytit něco, co považuje za velkého vodního živočicha. Na jedné fotografii je prý dokonce vidět hlava toho tvora, jiná zachycuje celé tělo i s dlouhým krkem.Ty novější fotografie už bohužel nejsou tak jasné a průkazné, jako fotografie obou ploutví z roku 1972.
V březnu roku 2000 švédská expedice Nessie zkoumala jezero pomocí mikrofónu umístěného pod hladinou a dospěla k pozoruhodným výsledkům.

Zde bych rád ocitoval zajímavý názor našeho předního kryptozoologa pana Mareše který vyjádřil v rozhovoru pro český rozhlas:
Už jsme se zmínili o jedné z teorií, podle níž by tvor z jezera Ness mohl být blízkým, či vzdáleným příbuzným pravěkých plesiosaurů. Ten uvažovaný celkový vzhled se tomu zdá nasvědčovat. Přesně totéž dokonce prohlásil i sir Peter Scott, který Nessii popsal pod tím vědeckým jménem Nessiteras rhombopteryx. Tvar ploutví, který je zachycen na Rinesových fotografiích však neodpovídá stavbě ploutví plesiosaura. Jak víme z paleontologie, ploutev plesiosaura byla napojena na prsty končetiny, což neodpovídá tomu, co ukazují Rinesovy snímky. Na nich prochází středem ploutve jedno silné žebro, na které se zdá být ploutev volně připojena. A to rozhodně neukazuje na živočicha, který by byl schopen rychle plavat. Ploutev svým tvarem připomíná spíše ploutve bahníka australského, vývojově velmi staré dvojdyšné ryby. Bahník může dýchat přímo vzduch a nebo může kyslík vstřebávat i ve vodě. Období sucha dokáže přečkat zahrabán v úkrytu pod zemí. Délka tohoto tvora je asi dva metry, ale není tak úplně nemožné si představit, že by mohl existovat nějaký dosud neznámý a mnohem větší druh bahníka nebo podobného živočicha, který by teoreticky mohl žít i v jezeře Ness. V každém případě jde o tvora, který žije u dna a k hladině vyplouvá jen za zcela mimořádných okolností.

POZNÁMKY A DODATKY

Dinsdaleův film. Zachycuje tvora se zřetelným hrbem, který pluje rychlostí asi 15 km/hod. Film zkoumalo Zpravodajské středisko RAF (Britského královského letectva) pro společný výzkum vzdušného prostoru a prohlásilo ho za autentický.

Plesiosauři (Plesiosauria). Mořští plazi s hadovitým krkem a končetinami, přeměněnými v ploutvovité orgány. Paleontologové se domnívají, že na břeh zásadně nevystupovali, jedině snad při kladení vajec jako mořské želvy. Žili od triasu do křídy, tedy zhruba před 250-65 miliony let, až do samotného konce druhohor.

Ogopogo. Záhadné zvíře hadovitého tvaru z jezera Okanagan znali prý Indiáni kmene Šušwap ještě před příchodem Evropanů. Říkali mu naitaka a v okolí jezera se údajně vyskytují i jejich skalní rytiny, které tohoto tvora zobrazují. I odsud je známá řada svědectví o spatření záhadného živočicha v 19. a 20. století, a to až do žhavé současnosti. Mimochodem - v Kanadě je prý zhruba 30 jezer, ve kterých by měly žít nejrůznější "jezerní příšery".



 

Tajemné britské šelmy

Británie vlastní kromě mnoha jezerních příšer též velice zajímavý fenomén. Je jím prokazatelný výskyt divokých velkých kočkovitých šelem. Kryptozoologická veřejnost jej vysvětluje dvěmi možnostmi:
a/únikem těchto šelem ze zajetí
b/ vlastním druhem velké britské kočkovité šelmy

Po pravdě řečeno, logicky uvažující část veřejnosti je spíše přesvědčena o verzi první, neboť verze druhá je opravdu velice naivní a nepravděpodobná. Jejím otcem je spíše zbožné přání nacionalisticky uvažujícich jedinců.
Tento jev se ostatně netýká pouze ostrovů, ale v podstatě celé Evropy. Jistě sami ze sdělovacích prostředků víte o řádění podobných šelem i v České republice. V devadesátých letech to byla oblast Děčínska a v poslední době trápí podobný černý fantom (zřejmě leopard či jaguár) moravské Beskydy. Zde už myslivci žádali o možnost odstřelu šelmy. Stejné zprávy přicházejí v různých časových intervalech z Německé spolkové republiky. Možná se jedná i o stejnou šelmu. Jak sami víte, zvířata neznají slovo hranice a pohybují se svobodně, ne jako mi - přikovaní otroci systémů a ekonomiky. Ale vraťme se zpět do Británie.

Nejslavnější případy britských divokých koček, které čas od času nepochopitelně krutě řádí mezi domácími zvířaty, jsou puma ze Surrey a bestie z Exmooru. K podobným jevům dochází poměrně často, ale pozorováním a škodami tyto dva případy doposud zcela jistě netrumfly. Oba tyto slavné případy zde popíšeme. V jejich stínu ovšem zcela zapadají další pozorování šelem, určitě nemálo zajímavá. Třeba v roce 1963 pátralo obrovské množství policistů po "gepardu" který přeskočil policejní automobil hlídky. Pátrání bylo velice "úspěšné", hledaný "gepard" byl policisty opět potkán až o deset let později v parku Královny Alžběty ve Farnborough - zdráv a v pohodě. Změnil se pouze jediný fakt, bohužel byli všichni o deset let starší.

Ale já jsem to teď zahrál úmyslně trochu do humoru, byl to záměr. Víte, máme doma husky. Jsou to severští tažní psy pořádně napraní geny vlčích předků. Jejich využití je jednostranné - pouze na tahání. Pro výcvik k úkonům které předvádí služební psy jsou absolutně nevhodní. V případě že zatouží po svobodě při puštění na volno, tak u mladých psů máte velkou pravdě podobnost že se už v životě nepotkáte. V pár hodinách jsou nenávratně ztraceni vládnouc obrovské rychlosti a neuvěřitelnou vytrvalostí je jediná Vaše šance že budou mít hlad a budou Vás chtít z tohoto důvodu najít.

Aby jste psy neztratili je nutné po úprku popadnout kolo, objíždět blízké okolí a začít se s nimi nedobrovolně honit. Ve vhodné chvíli obětovat ošacení a ladným skokem v plné rychlosti se pokusit jednoho chytit. Druhý pes se časem nechá nalákat na odchyceného kolegu, vy musíte být trpělivý, nekřičet, netrestat chyceného provinilce aby z Vás neměl volný pes strach. Od jiných chovatelů znám mnohé příběhy o strávených celých nocí podbarvených krutým mrazem v lesoparku Hvězda se psem vzdáleným několik metrů od majitele, nereagujícího na povely majitele.
Druhá stránka povahy husek sibiřských je jak rád říkám "žaludeční politika". Bývají neuvěřitelně mlsní a v tu pravou chvíli za oblíbený pamlsek jsou schopni ze sebe udělat extra nadaného služebního psa a pro kus žvance tancovat kozáčka. Pro jídlo jsou schopni neuvěřitelně poslouchat, chovat se jak rozmazlený pudlík, vrtět ocáskem. Když ovšem dojedí pamlsek opět Vás v podstatě ignorují. Od správců národních parků jsem slyšel že při útěku zaběhnutých husek či malamutů do přírody dokáží napáchat až neuvěřitelné škody nejen na divoké zvěři ale i domácích zvířatech v blízkém okolí parku. Jejich vytrvalost, rychlost spojená s neuvěřitelným loveckým pudem zděděných po vlcích z nich dělá postrach všeho živého v přírodě. Škody způsobené smečkami zdivočelých husek nebo malamutů jsou hodně často farmáři připisovány na vrub lidmi nemilovaným vlkům.

Stejně je to v podstatě s velkými kočkami typu puma, levhart, nebo jaguár. Bývají chovány lidmi často přímo v domácnosti a chovají se podobně jako na povely absolutně nereagující husky a také stejně v sobě mají neodolatelné nutkání opět pocítit svobodu.
V případě že se exemplář velké divoké kočky dostane do přírody tak při pocitu hladu je nucen chtě - nechtě se pokusit něco ulovit. Je to pud sebezáchovy. Zde se jedná o zlomový okamžik, zda se domácky chovaná šelma dokáže aklimatizovat na lov živé potravy. V případě že dojde i třeba k drobnému úlovku, nabývá přirozené chování svých předků, dané geny. Pan Mareš uvádí názor že velká šelma vychovaná nebo chovaná lidmi není schopna přežít v přírodě lovem. A odvolává se na příběh lvice Elsy. Při své velké úctě k tomuto autoru, nemám v tomto shodný názor.

Zcela jistě je tato schopnost ovlivněna sociální povahou zvířete. Jsem ochoten uznat neschopnost lvů ulovit potravu, vzhledem na jejich příslovečnou lenost a značnou závislost na smečce. Když v podstatě už jako mládě odkoukává lvíče chování příslušníků tlupy, učí se postupy a strategie lovu. Ovšem u šelem nedružných, samotářských jsem názoru že jim tato vlastnost brzkého osamostatnění a neustálé bdělosti proti nebezpečí může podstatně napomáhat. Lví dny mladosti jsou dny šelmí aristokracie - spoléhání na sílu tlupy, zcela jasně určenou ochranu hierarchií v tlupě. Pomalé a ležérní pohodářství spojené s určitou jistotou.
Zatímco šelmy nespolečensky vychovávané se sdružují pouze v době páření a mláďata zůstávají po narození s matkou sami. V době lovu matky musí bystře maskovat před ostatními predátory svoji přítomnost a tato základní vlastnost jim dává v možnosti přežití zcela jasnou přednost před lvy. Opět uvádím záleží na prvním zabití kořisti, potom se šelma neustále zdokonaluje. Nedávno jsem sledoval dokumentární film o divokých levhartech a i zde se řešil podobný příběh kdy zůstaly dvě opuštěná mláďata a sám autor sdělil fakt že záleží zda se jim poprvé podaří ulovit kořist. Jestliže ano tak přežijí, když ne umírají. Taková je příroda. Proto asi puma ze Surrey začínala s drůbeží kterou lovila v prostorově omezeném prostoru farmy a až po letech lovila velkou kořist. Zcela jistě se též mohlo jednat o zvíře dovezené odchycené přímo v divočině. Ale teď pro ilustraci už ty slíbené příběhy.

 

Puma ze Surrey

Tato šelma byla poprvé spatřena 18, července 1962 na okraji silnice ve Woolwichi na jihovýchodním předměstí Londýna. Policie následující den prohledala celé okolí místa pozorování ale zcela bez výsledku. Vzniklo podezření o úniku z chovu či Zoo.23, července byla šelma pozorována opět jak loví králíka v jednom parku v okrese Surrey což ji dalo pověstné jméno. Následovala velká noční běsnění kdy šelma plenila kurníky farmářů v okresech Surrey a Hampshire. Nikomu se ji však nepodařilo ulovit ani vyfotografovat. Další období bylo neuvěřitelně klidné jako by šelma zmizela ze světa. Zřejmě změnila svá loviště a lovila v lesích.30, srpna roku 1964 tedy dva roky od prvého spatření se opět zjevila ale tentokrát šlo již do tuhého. Zřejmě vyspěla v dospělý exemplář a rovnou si troufla na plně vzrostlý dospělý kus býka. O týden později zabila tele a dle zanechaných stop jej vlekla bez jakýchkoliv potíží velký kus cesty. Její nalezené stopy byly prozkoumány a vykazovali podobnost stopám pumy ale pouze byly třikrát větší. Jejich nález dokazoval že se jedná o opravdu velkou šelmu neznámého druhu. Obyvatelé ji vídali během celého podzimu a pouze potvrzovali její obrovskou velikost. Lidé z celého okolí se začali bát o svůj život a do místních lesů nikdo nechodil.
Zajímavé bylo, že tato šelma nikdy člověka nenapadla, což dává badatelům důvod k doměnce, že tento tvor mohl být vychován či vychováván člověkem. (Ovšem zrovna tak se dá argumentovat i přirozenou plachostí šelem, kterou by naopak výchovou v zajetí pozbyla)

Další jatka domácích zvířat pokračovali a farmáři nacházeli zbytky zabitých a napůl sežraných ovcí. Též v lesích leželi zbytky jelenů a srnců stržených neznámým silným predátorem. Všude se nacházely stopy a kraj obcházela hrůza. Za nocích obyvatelstvo slýchalo řev šelmy. Mnoho obyvatel začalo mít pocit že se nejedná pouze o jedince ale o více šelem.12. listopadu na šelmu stříleli dva policisté ale minuly cíl. Opět další rok proběhl v klidu ale zato následující stál opravdu zato. Tento rok již šelma vyvolala doslova hysterii. Lidé se již báli vycházet ven z domů. Policie opět měla možnost šelmu pozorovat nedaleko Wordplesdonu při požírání kořisti tentokrát králíka. Ale v měsíci srpnu došlo k prvnímu vyfotografování. Snímek pořídil policejní fotograf. Bylo nalezeno a identifikováno též několik jejich chlupů - výsledkem bylo určení že se jedná s největší pravděpodobností o pumu. Chlupy prý pocházeli z konce ocasu. Během jejího řádění této bestii padlo za oběť mnoho zvířat ať již domácích či divokých ale ona sama nebyla nikdy polapena. V roce 1967 její řádění skončilo stejně tajemně jako začalo a po šelmě se prostě slehla zem. Její tělo nebylo nikdy nalezeno. Celkem bylo o tomto fantomu nashromážděno rekordních 362 ověřených svědectví.

Teorie které vysvětlují výskyt velkých kočkovitých šelem v Británii označují jako pozorovanou šelmu černou pumu. Vážení čtenáři to je pěkná pitomost. Černé pumy neexistují. Tento guláš v přesvědčení lidí o jejich černém zbarvení způsobili pumy křížené s levhartem, často používané v reklamách. Jestliže někdo řekne viděl jsem krásně černou pumu, již mě stoupá tep. V přírodě neexistuje jediný skutečně čistokrevný exemplář pumy s černě zbarvenou srsti.

Velice zajímavé a né zcela nelogické náměty poskytl ve své knize "Svět tajemných zvířat" pan Jaroslav Mareš. Určitě si jeho názor v případě zájmu o toto téma přečtěte.

 

Exmoorská bestie

Tato šelma se veřejnosti ohlásila poprvé na jaře roku 1982 v Drewstonu zabitím několika jehňat místnímu farmáři. Několik svědků podalo hlášení o spatření černé šelmy. Ale pozorovatelé nebyli jednotni v určení zda se jedná o šelmu kočkovitou či psovitou. V kraji byli okamžitě postříleni a pochytáni všichni toulaví psy. Efekt ale rozhodně nepřišel, naopak řádění šelmy pokračovalo dál. Nalezené stopy prokázali že se nejedná o šelmu psovitou ale o kočkovitou která zřejmě v minulosti utrpěla zranění po kterém utrpěla trvalý následek. Na levé přední tlapě nemohla zatahovat drápy. Odborníci určili za pachatele vraždění velkou kočkovitou šelmu která stylem zabíjení zcela odpovídala skutečnostem a technice usmrcení. Vznikaly obrovské škody na majetku farmářů a opět obyvatelstvo mělo strach vycházet, policie byla zcela bezradná a nemohla pomoci. V květnu 1983 byla situace tak zoufalá že byl povolán na ochranu majetku farmářů elitní pluk královské námořní pěchoty ale přes zcela jisté kvality příslušníků jednotky a snahu zasáhnout, bestie řádila dál. Chování šelmy bylo velice vychytralé a neuvěřitelně taktické. Přestože jednotka šelmu několikrát zahlédla a zaměřovala na hledáčcích svých zbraní vždy bestie včas zmizela. Vojáci se sami přesvědčili že ze zabitých domácích zvířat dokáže naráz spořádat až 20 kg masa. Šelma proti svému protivníku použila účinnou obranu - zvětšila svůj lovecký revír na okruh až 130 čtverečních kilometrů. V tak obrovském prostoru již ani elitní oddíl nebyl schopen reagovat a po čase byl rozkaz k ochraně farmářů odvolán. Vojáci odešli plnit jiné úkoly. Opět přišla změna taktiky a šelma načas odešla lovit do lesů, aby se v jiné době opět vrátila likvidovat majetek velice rozladěných farmářů. V lednu roku 1987 byla šelma vyfotografována a odborníci vyslovili domněnku že se jedná o velkého černého jaguára. Tím ovšem vše skončilo, šelma opět zmizela, ale tentokrát bez návratu. Opět žádné stopy po mrtvole či jiných indíciích o jejím úmrtí…


Poznámka:Kdybyste měli nějáké otázky ohledně jakéhokoliv tématu nebo kdybyste chtěli vědět o něčem něco víc klidně piště do diskusního fora (uveďtě ale aspoň mail na který vám mám odepsat,nebo mi napište na mail:Nikiska1@seznam.cz ….

.:::Love's Cute Spot!:::.